Organizace starající se o kulturu stojí každoročně před rozhodnutím, zda budou žádat Jihomoravský kraj o příspěvek na konkrétní akci, nebo si dotací zajistí provoz. Kraj zase často řeší otázku rozpočtové kázně příjemců dotací. Na růžích ustláno v otázce financí neměli ani umělci začátkem 20. století – plusy a mínusy v kulturní sféře jsou nyní stejné jako před sto lety, prozrazuje Vladimír Michal, který zastupuje neziskový sektor jako stálý host v komisi pro kulturu a památkovou péči Rady JMK a zároveň je předsedou Klubu přátel umění ČR.
Jak hodnotíte spolupráci všech členů komise, v níž jste dohromady tři stálí hosté?
Podle mého názoru je složení komise dobře vyvážené. Mne v komisi překvapilo, že se kulturou zabývají, rozumí jí, všichni členové, tedy volení politici. V komisi je například stavební inženýrka, která hovoří o divadle velmi zasvěceně. Členem je náměstek Generálního ředitelství pro správu památkových objektů. Další ze zastupitelů je známý divadelník z Boleradic. Kurátor jedné z brněnských galerií a podobně. Příjemným překvapením je pro mne předsedkyně komise, právnička. Mimo jiné se v minulosti věnovala archeologii a několik let pracovala v Mikulčicích na Slovanském hradišti. Stálí hosté komise jsou tři. Pan starosta z Kunštátu, zastupující obce. Paní doktorka za archeologická naleziště, muzea, galerie a ZOO. Třetím stálým hostem jsem já, za nevládní neziskové organizace.
Atmosféra je pracovní, jedná se opravdu o kultuře, památkách, dotacích. Komise se téměř pravidelně účastní jako hosté oba radní pro kulturu a paní vedoucí odboru kultury.
Jaká témata tedy řešíte na svých jednáních?
O neziskovém sektoru se často nejedná. Zhruba dvě třetiny agendy tvoří příspěvkové organizace kraje. Mnohokrát se probírala rozpočtová kázeň příjemců dotací. Častým prohřeškem je, že organizace sníží rozpočet oproti smlouvě, protože dostanou méně dotačních finančních prostředků, nenahlásí změnu rozpočtu kraji, poruší tím rozpočtovou kázeň. To je však ze zákona sankcionováno. Kontrola smluv a projektů probíhá někdy i po roce, dvou a podobně, penále mezitím velmi narostou. Organizace si však mohou požádat o jejich odpuštění, což projednává Rada a Zastupitelstvo Jihomoravského kraje.
Co byste poradil neziskovkám, které si žádají o dotaci z kraje, aby nemusely řešit zmíněné pokuty?
Zcela jednoznačně by organizace měly velmi pečlivě číst podmínky dotačních smluv. To, že dostanou na akci polovinu peněz oproti jejich návrhu, se automaticky nerovná polovičnímu rozpočtu na akci. Některá města coby poskytovatelé dotací s tím problém nemají, ale kraj ano. Za tři roky může penále vyšplhat na mnoho tisíc korun, což může být pro některé organizace likvidační. Loňský podzim jsme penalizaci organizací řešili často.
Zmiňujete dotace kulturním organizacím. Jak rozděluje Jihomoravský kraj dotace mezi žadatele a je jeho rozpočet dostačující pro potřeby organizací z kulturního sektoru?
Jihomoravský kraj má pravidlo jednoho projektu na jeden subjekt, organizaci. Kraj má totiž na kulturu málo peněz, dokonce míň než běžné okresní město.
Organizace řeší dilema: Buď bude kulturní akce, nebo peníze na běžný provoz. Stejně tak řeší obce, zda požádají o dotaci na festival, nebo opraví věž kostela.
Je volba financování „akce“ vs. „provoz“ z Vašeho pohledu jedinou komplikací pro organizace, které se zabývají kulturou, v žádostech o dotace z kraje?
Jediná bohužel není. V lednu 2014 navíc kraj podmínky přidělování dotací částečně ztížil pro malé organizace. Zvýšil minimální částku, o kterou se může žádat, na 25 tisíc Kč (pozn. památková péče má minimální částku 100 000 Kč). Mnohé malé neziskové organizace na to už nedosáhnou, protože podmínkou těchto dotací je dále 50% spoluúčast. Například tímto sítem neprojde víkend „Malujeme s dětmi“ s rozpočtem 7 tisíc korun, některé koncerty, menší výstavy a podobné akce. Pro nedostatek financí Jihomoravský kraj totiž omezuje dotace jen na větší projekty.
S financováním kultury je, ve srovnání s 90. roky 20. století, obecně velký problém. Nejen na úrovni kraje, ale i státu a podobně.
V komisi jsme se snažili o úpravu podmínek, aby nebyla minimální částka tak vysoká, nebo aby byly možné výjimky. To však neprošlo. Radní Němec i ředitelka oddělení kultury Mgr. Petra Kovářová, kteří na jednání komise pravidelně chodí, nám vysvětlili své obavy z nárůstu výjimek. Pak by mohl žádat o výjimku každý a nebylo by to systémové. Nicméně případné výjimky neschválila Rada Jihomoravského kraje.
Jsou podle Vás možnosti financování kultury ze strany státu či kraje dostatečné?
Obecně platí, že na kulturu je v rozpočtu státu, krajů, měst a obcí málo financí.
Například stát na kulturu přímo v minulých letech dával 0,6 % rozpočtu. V roce 2014 stát dává ze svého rozpočtu na kulturu 0,86 %. Vláda má závazek, že od roku 2017 bude státní podpora kultury dosahovat 1 %. Tedy částky, která je průměrem v EU. Daňové zvýhodnění existuje jen v rámci obecných předpisů. Neexistuje výrazný mimorozpočtový zdroj v podobě loterie, nadace, fondu, tak jak je to zvykem v sedmi zemích EU.
Jak je to s finanční podporou kultury ze strany kraje?
Jihomoravský kraj má na podporu kultury velmi málo finančních prostředků, 12 450 000 Kč. To je pro potřeby kultury a památkové péče v kraji nedostačující. Okresní města často na podporu kultury a památkové péče disponují vyšší finanční částkou. Toto je dáno přerozdělováním daní a podobně.
Jaké doporučení tedy máte pro neziskové organizace z oblasti kultury, které žádají kraj o dotace?
Aby pořádně četly smlouvy a dělaly účetnictví podle zákona. Například jedna velmi povedená národopisná akce měla vyúčtování vedené podle selského rozumu, což bylo špatně. Naštěstí se to zachytilo včas. I když to část neziskových organizací neví, kraj může, podobně jako finanční úřad, vymáhat sankce, které tudíž mohou přijít velmi rychle.
Sankce kraj vymáhá jen po organizacích, které neplní smluvně nastavené podmínky?
Ne. Kraj má mnoho zákonných kompetencí. Říká vám něco Boskovický poklad? Jedná se o poklad ze 17. století, který byl ukryt v kopci Zlatník u Boskovic. Poklad byl objeven roku 2010.
Nálezce část pokladu rozprodal místo toho, aby ho celý odevzdal správnímu orgánu, kterým je kraj. Nálezce dostal pokutu, když se na zatajení pokladu přišlo. Případ vyšetřovala Policie České republiky, které se podařilo zachránit džbánek a 2 267 stříbrných mincí. Komise také řešila výši pokuty, která se odvíjela od ocenění nálezu.
Jakým způsobem spolupracujete, coby zástupce neziskového sektoru, s Asociací nestátních neziskových organizací JMK (dále ANNO JMK)?
Do ANNO JMK předávám informace. Konzultuji materiály k projednání na komisi. Spolupráce s ANNO je velmi dobrá. Bez tohoto zázemí by to byla dosti obtížnější práce. Asociace má právníka, ekonoma… Neziskovky dnes často potřebují rady odborníků.
Napadá mě konkrétní příklad dobré spolupráce s asociací. Jednání o kulturní koncepci kraje, která měla platit od roku 2015. Probíhala se dosti narychlo, materiál do komise přišel e-mailem. Z ANNO JMK přišel návrh, na co bychom se měli zaměřit. Připomínky se do návrhu zapracovávaly.
V současné době (pozn. podzim 2014) se však stále čeká na vydání kulturní koncepce ministerstva kultury. Takže začátek platnosti kulturní koncepce kraje je odsunut na pozdější termín.
Kontaktují vás někdy neziskovky kvůli komisi, když v ní máte jednak právo vnášet vlastní témata a komentáře a zadruhé jste i u tvorby rozpočtů a financí celkově?
Překvapilo mě, že mě neziskové organizace téměř nekontaktují. Související dotaz jsem dostal jen jednou. Zástupci neziskovek přitom vědí, kdo je v jaké komisi, informaci o tom dostaly na valné hromadě i hromadným dopisem.
Rozpočty, finance se řeší rok až dva dopředu. U tvorby rozpočtů na kulturu nejsem. Připravují je úředníci kraje. Komise některé materiály pak projednává. Celkové finance řeší ekonomický odbor.
Mohl byste prosím představit Klub přátel umění v České republice, jehož jste předsedou?
Klub přátel umění v České republice (dále jen KPU ČR) působí 21 let. Jeho náplň se odvíjí od takzvané společenské poptávky. Někdy je více divadla, hudby, někdy výtvarného umění. Sdružujeme tři základní umělecké obory, v nichž není literární. V rámci výtvarného umění působí například klub starých velocipedů. V 90. letech existovala taneční školička. Stejně tak bylo období divadelních souborů. V několika krajích jsme sdružovali divadelní soubory, i když nejsme jen divadelní organizace. V současné době je hlavní těžiště naší činnosti v Brně.
Čeho se v klubu účastníte přímo Vy?
Působím v klubu od druhého ročníku, což je 20 let. Většinou se věnuji administrativní a organizační práci.
Spolupořádal jsem několik divadelních i hudebních přehlídek v Praze a Brně. Chystal je obvykle tým více než 10 lidí.
KPU ČR je spolupořadatelem celostátní mezidruhové přehlídky amatérského divadla s mezinárodní účastí, Jiráskův Hronov.
Organizace spolupořádá krajské přehlídky činoherního a studentského amatérského divadla v Hodoníně, za finanční podpory města Hodonín a ministerstva kultury. Jedná se o postupové soutěžní přehlídky (systém ministerstva kultury), to znamená, že odborná porota vybere soubory k účasti na národních přehlídkách. Odtud se pak mohou divadla nominovat na Jiráskův Hronov. V Brně pořádáme nesoutěžní Podzimní divadelní festival.
Teď trochu osobněji. Zmínil jste, že jste v Klubu přátel umění ČR činný 20 let. To je dlouhá doba, která odráží fakt, že máte k umění blízký vztah. Dokážete říci, kdy tento vztah začal?
Několik mých předků bylo výtvarníky. To mě přeskočilo, na základní škole jsem měl nejhorší známky z výtvarky (smích) a tělocviku. Pradědeček byl kapelníkem ještě císařského-královského železničního souboru ve Vídni, za Rakouska Uherska.
Za minulého režimu jsem krátce, v rámci své kvalifikace, pracoval v antikvariátě. Jen rok a půl. Pak nás všechny vyhodili. Bylo to na udání, že jsme prodali nějakou knihu, která byla na indexu. Do antikvariátu chodily dvakrát týdně pracovnice dohlížející na to, aby se žádný tisk, který byl vládnoucí KSČ nepříjemný, nedostal mezi lid. Tyto knihy se nesměly od lidí nevykoupit. Co vše se dělo v antikvariátě okolo knih v této době, by bylo na samostatný rozhovor.
Moje cesta k umění a ke klubu začala tím, že jsme s kamarády, začátkem devadesátých let minulého století, chtěli částečně opravit a provozovat jednu malou barokní stavbu na jihu Moravy, chtěli jsme tam dělat koncerty a festivaly. Byla nás parta lidí, profesionálů i amatérů. Abychom mohli tyto věci dělat, potřebovali jsme právní subjektivitu.
V 90. letech působilo v rámci KPU ČR například Alübistické divadlo, kterému se někdy říkalo „pivní parta“, protože schůzovalo po hospodách. Bylo to takové dadaistické divadlo, které tři roky vyhrávalo téměř všechny soutěže. Skoro všichni, kdo v něm působili, teď pracují v divadlech a jsou v tomto světě známí. Tihle lidé do naší party implementovali velké nadšení a nepřímo dovedli k divadlu mnoho lidí.
Svou historii Klub přátel umění ČR počítá teprve 21 let. Přesto jeho název odkazuje na spolek mnohem starší…
Klub má zajímavé základy. My se ale nechceme pasovat na následovnickou organizaci z piety k zakladatelům. V roce 1900 byl založen Klub přátel umění Jožou Úprkou a dalšími umělci. Několik let byl předsedou také Leoš Janáček. Před 2. světovou válkou klub z finančních důvodů ukončil svou činnost. V roce 1993 jsme založili Klub přátel umění, který po několika letech rozšířil název o text v České republice.
Zajímavé je, jak se takzvaná společenská poptávka i po sto letech opakuje. Původní klub na začátku minulého století měl nakladatelství, kde se vydávaly například Janáčkovy partitury, klavírní výtahy a jiné. Členové chtěli založit galerii a hudební klub. Pořád stejné sny a stále nejsou finance. Našim snem je divadelní sál a galerie. Takže se potýkáme se stejnými plusy a stejnými problémy jako byly před sto lety.
Jistě jste se za svou umělecko-organizační kariéru setkal s řadou zajímavých lidí. Je někdo, kdo vám byl nebo je stále inspirací?
Mnoho zajímavých lidí potkávám stále. Nejvíce jsem jich potkal koncem minulého století v Praze, Brně, Jihlavě, Břeclavi a dalších městech. Někteří z nich mne trvale ovlivnili. Hodně zajímavých výtvarníků, hudebníků i divadelníků.
Začátkem tisíciletí se k nám, do brněnské party, přihlásil kamarád, folkový písničkář a v Polsku vystudovaný filmový režisér, který ale dělal divadlo. Po revoluci se vrátil ze zahraničí, založil si divadelní soubor, krátce provozoval s přáteli maličký divadelní sálek nedaleko Brna. Jednou dokonce vyhrál oblastní kolo folkové porty na Slovensku. V roce 2008 měl zájezdní divadlo, které za rok v ČR odehrálo okolo 400 představení.
Po dlouhé těžké nemoci zemřel ve věku 47 let v roce 2010. Po něm jsme pojmenovali divadlo Jarka Lokose. Hodně nás naučil…
Autoři: Vladimír Michal, Lenka Juřenová
Autor portrétu: Petr Mucha