V 2014 převzal z rukou hejtmana Cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti práce s mládeží. Ing. Miloslav Hlaváček se práci s mládeží věnuje více než 40 let, ať už jako kantor, spolutvůrce osnov středních průmyslových škol strojnických, nebo jako spoluzakladatel Středoškolské odborné činnosti (SOČ). Od založení až do současné doby je předsedou správní rady Sdružení na podporu talentované mládeže, o.s., které spolupracuje mimo jiné v aktivitě „České hlavičky“ a dává návrhy spolu s Ústřední komisí SOČ na ocenění Učenou společností České republiky a pro talentované středoškolské studenty pořádá řadu akcí. Jako stálý host je členem Komise pro výchovu a vzdělávání při Radě Jihomoravského kraje za neziskový sektor.
V Asociaci nestátních neziskových organizací Jihomoravského kraje (ANNO JMK) je Sdružení na podporu talentované mládeže, o.s. jedinou neziskovkou z odvětví školství a vzdělávání. Zároveň jste stálým hostem v komisi pro výchovu a vzdělávání Rady Jihomoravského kraje. Jaká témata jsou na pořadu vašich jednání a jak se Vám v komisi pracuje?
Probíráme vše od rejstříků škol, změny adres nebo studijních oborů, stanovují se počty žáků. Nedávno jsme probírali například platy ředitelů. Prostředí a ovzduší v komisi je velice příjemné. Neexistují problémy mezi členy, jednání velice pěkně a racionálně řídí předseda PaedDr. Peša. Já osobně tam velmi rád chodím, ještě jsem nevynechal. Jedná se konstruktivně ve prospěch školství Jihomoravského kraje jako takového.
Jak jste spokojen s podklady, které k jednáním dostáváte?
Musím pochválit úředníky, že jsou podklady velmi pěkně zpracované. Jen zcela výjimečně žádáme doplnění. Pozvánka a materiály chodí minimálně týden předem, po jednáních dostáváme zápisy. Ten vždy někdo ověřuje, já jsem ověřoval už osmkrát. Prakticky vždy se účastní někdo z vedení odboru školství, buď paní vedoucí JUDr.Poláková nebo její zástupkyně RNDr. Slobodníková. Tyto dámy vždy chodí a okomentují materiály, které jsou na stole, případně doplní informace, které v materiálu nejsou. Postup je takový, že dostaneme podklady, témata pak projdou komisí, která když je schválí, jdou na jednání Rady JMK, někdy i Zastupitelstva a odtud na příklad na rejstřík ministerstva školství.
Informujete někdy Vy komisi o stavu neziskového sektoru v oblasti školství a vzdělávání?
Ano, velice často. Takřka na každé schůzi mi dá předseda slovo. Kolegy spravuji o výsledcích celostátní SOČ, o úspěších talentované mládeže a to přednostně z Jihomoravského kraje i o akcích pořádaných Sdružením pro talentované středoškoláky. Jde o školské informace.
Na začátku prosince Vám hejtman Jihomoravského kraje JUDr. Michal Hašek předal Cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti práce s mládeží. Jak byste popsal svou dráhu v práci ve školství a s mládeží?
Já jsem ve školství fungoval 40 let. Nejprve jsem šest let byl v ZKL Brno, to je dnešní Zetor, v konstrukci strojů a zařízení jako konstruktér a poté jako vývojový technolog ve vývojové technologii ložisek. V posledním roce praxe jsem se účastnil konkurzu na odborného asistenta a ten jsem vyhrál. Pak jsem působil na katedře všeobecného strojnictví a části strojů strojní fakulty VUT Brno asi deset let. Odešel jsem, až když pak nastala změna vedení. Dalších deset let jsem byl na Krajském pedagogickém ústavu jako vedoucí kabinetu odborných strojírenských předmětů na SPŠ strojnických. Měl jsem na starosti další vzdělávání učitelů – strojařů v JMK. Myslím si, že jsem se osvědčil. Spolupracoval jsem s ministerstvem školství a dokonce jsem byl požádán o vytvoření osnov pro strojní průmyslovky pro univerzální obor.
Osnovy jsou dlouhodobou záležitostí. Proč na konci 80. let oslovilo ministerstvo s požadavkem na vytvoření osnov pro střední školy v oboru strojírenství zrovna Vás?
Tehdy probíhala neslavná Havlínova reforma. Byl jsem jeden z těch mála, kdo si dovolil proti ní vystupovat. A na ministerstvu školství byl rozumný člověk, který mě posléze pověřil vytvořením osnov. Na MŠMT to zaštítili, dostal jsem povolení, že si mohu zvolit pomocníky od Šumavy k Tatrám. Měl jsem v týmu od ředitele plzeňské strojní průmyslovky Ing. Lokajíčka až po Ing. Alberta, ředitele maďarské průmyslovky z Košic a řadu výborných kantorů, odborníků z obou republik. Byli jsme schopni udělat osnovy v roce 1987 za zhruba tři měsíce. Ministerstvo je schválilo a učilo se podle nich od roku 1989. Slováci podle nich učili mnohem déle než my.
Jak dlouho trvalo vytváření nových osnov?
Dostali jsme na ně čas dvě čtvrtletí. Náklady činily minimální částky a to na jednu dohodu o provedení práce na dvě čtvrtletí, pak malé náklady na vytištění na strojní průmyslovce v Jedovnicích a poté nutné poštovné na zaslání na všechny strojnické průmyslovky v obou republikách. Dle mého odhadu tedy celkové náklady určitě nepřesáhly 50 tisíc korun
Vy jste nejen vytvářel osnovy pro střední školy, ale podílel jste se také na jednotných maturitních otázkách, je to tak?
Měli jsme již v osmdesátých letech (šk. rok 1982/83) na strojních průmyslovkách jednotné maturitní otázky pro celý Jihomoravský kraj pro oba maturitní technické předměty. Maturitní otázky tehdy nestály ani korunu. Měl jsem při jejich tvorbě na ně v kabinetu odborníky – autory učebnic, nejlepší kantory z průmyslových škol Jihomoravského kraje. Vše jsme dělali zadarmo a co nejlíp to šlo.
Používáním jednotných otázek výrazně stoupla úroveň odborných předmětů na všech strojních průmyslovkách v Jihomoravském kraji. Důkazem je, že jsme jako kraj začali vyhrávat odborné soutěže. Když jsme byli v Praze na soutěži v odborných znalostech žáků SPŠ strojnických, ředitel školy na Třebešíně inženýr Pavelka domluvil pro pedagogy exkurzi do Národního divadla. Dovedli nás až na prkna jeviště, otevřeli oponu, rozsvítili světla, byl to zážitek… Potom mi zde někdo z kolegů z jiného kraje řekl: „Je otázka, kdo dnes bude druhý.“ Počítali s tím, že vyhrají naši studenti. Řada lidí říká, že to byly nejlepší časy, kdy fungovaly krajské sekce při kabinetu a pro pedagogické pracovníky jsme organizovali v rámci dalšího vzdělávání řadu zajímavých vzdělávacích akcí, jejichž výsledky se za krátkou dobu již objevily ve výuce odborných předmětů. Znal jsem tehdy ředitele fabrik a další lidi (vesměs spolužáky z vysoké školy) a dostali jsme se proto s kantory při pořádaných seminářích i do úzkoprofilových míst, například do konstrukční kanceláře v Letu Kunovice, do níž neměli přístup ani zaměstnanci vlastní firmy.
Když se vrátíme zpět k linii Vaší pracovní kariéry. Co jste dělal poté, co jste dokončil středoškolské osnovy?
Byl jsem na konci léta 1988 na Krajském pedagogickém ústavu. Volal mi inspektor odboru školství, že se se mnou musí rychle sejít. Důvodem schůzky bylo, že byla na SPŠS Sokolská nutná výměna vedení školy a inspektor mi nabídl, jestli bych tam šel dělat zástupce ředitele. Nastoupil jsem od 1. září 1988, ředitelem byl Ing. František Kuneš. Z tehdejšího vedení školy je tam dodnes paní doktorka Milena Röderová, která už tehdy byla zástupkyně pro humanitní a přírodovědné obory.
Vy jste ale působil také na Kotlářské…
Po revoluci byl konkurz na místo ředitele na Sokolské, kam jsem se přihlásil a nebyl jsem vybrán. Po asi sedmi letech jsem z této školy odešel na SPŠS Kotlářskou 9. Důvodem bylo, že mně tehdejší ředitel nechtěl uvolnit i přesto, že jsem měl jmenovací dekret na Celostátní přehlídku SOČky od náměstka ministra školství. Tu jsem tedy absolvoval v rámci své řádné dovolené. SPŠS Kotlářská v té době byla jedna z nejlepších průmyslovek strojních v Jihomoravském kraji. Byli tam vynikající kantoři, kteří byli taky autoři maturitních otázek, osnov i učebnic. Kotlářskou později sloučili se Sokolskou.
Pak jste ale odešel i odtamtud…
Po sloučení obou škol, se kterým jsem naprosto nesouhlasil, mně byly nabídnuty takové podmínky, že jsem byl nucen tuto školu opustit. Bohužel jsem si ve svých 58 letech vychutnal jeden a půl roku nezaměstnanost. Dcera studovala, syn už měl vysokou školu hotovou. Nebylo to snadné.
To muselo být náročné období. Přesto jste se i tehdy věnoval Středoškolské odborné činnosti. Kdy jste se znovu dostal do práce?
Byl jsem tenkrát na SOČce v Hradci Králové, ještě jako nezaměstnaný a volal jsem dceři Šárce a blahopřál ke svátku. Ona mi řekla, že volala ředitelka Školského úřadu, že na Integrované střední škole Purkyňova bych mohl nastoupit jako zástupce ředitele pro praktické vyučování. Tak jsem se po příjezdu spojil s ředitelem školy a dohodli jsme se o nástupu do zaměstnání. Na Purkyňové jsem byl až do odchodu do důchodu. Integrovaná škola vycházela z učňovských oborů pro elektro a strojaře, měla i sociální obor. Odsud jsem odešel do důchodu, teď se bavím prací s talentovanými středoškolskými studenty, jsem členem Ústřední komise SOČ, předsedou správní rady Sdružení na podporu talentované mládeže České republiky, o.s., byl jsem předsedou a nyní členem krajské komise SOČ a od začátku SOČky jsem v kraji předsedou odborné poroty pro obor strojírenství, hutnictví, dopravu a průmyslový design a též od počátku SOČky jsem členem odborné poroty a již více jak 32 roků i předsedou odborné poroty téhož oboru na celostátní přehlídce. Jsem i ve výkonném výboru ANNO JMK a stálým hostem v komisi pro výchovu a vzdělávání při Radě JMK.
Když zmiňujete „bavení se studenty“, jak dlouho se věnujete Středoškolské odborné činnosti?
Před 37 lety jsem byl jeden z těch, kdo SOČku zakládali a teď jsem již jediný ze zakladatelů, kdo v ní v Česku a Slovensku ještě působí. Jsem už jediný pamětník. Mám ve skříni vše za těch 36 ročníků. Při výročí 25 let se zjistilo, že na bývalém SSM a nástupnické organizaci, ani na ministerstvu školství nejsou žádné materiály z dřívějších ročníků. Vše skončilo ve sběru. Jediný archiv SOČ mám já doma. Už nemám třeba složení porot, ale co mám, jsem dal do sborníku, který vyšel k semináři, pořádaném u příležitosti 25. ročníku SOČ.
Jak byste porovnal organizační začátky SOČ se současným stavem?
Před 37 lety jsme vzniklou SOČku museli dáti pod „křídla“ Socialistického svazu mládeže, který to měl jako aktivitu středoškolské mládeže. Při krajích bylo jedno místo systemizováno pro člověka pro SOČku, který to s krajskou komisí řídil a spadal organizačně pod tajemníka pro střední školy. Po finanční stránce to byly zlaté časy. Na celostátní přehlídku měl SSM 600 tisíc korun. Organizačně ji zajišťovalo dvacet placených funkcionářů. Dnes to celé zajišťují dvě obětavé ženy, pracovnice Talentcentra NIDV Praha. Přesto je v rozpočtu málo financí. Chodíme, žebráme, sháníme sponzory a i když jezdíme na soutěže do USA a Evropy, není na to dostatek financí, abychom mohli poslat více studentů a obsadit i další světové soutěže, na kterých sklízíme i za tak špatných podmínek nebývalé úspěchy…
Když zmiňujete zahraničí, jsou soutěže ve Středoškolské odborné činnosti srovnatelné mezi státy? Jaké jsou Vaše dojmy?
Poprvé jsem jel na tuto soutěž do Philadelphie v roce 1999 a při zahájení Intel-ISEF bylo přítomno osm nositelů Nobelovy ceny a za devátého, který nedávno zemřel, se držely dvě minuty ticha. Byli tam významní profesoři, členové armády, námořnictva a další významní odborníci jako porotci. Je to významná světová soutěž, tehdy to byl 50. ročník.
Jak vidíte dnešní situaci ve školním vzdělávání? Stále se hovoří o školské reformě, co by měla obsahovat?
Můj návrh je, že by měly v rámci Rady pro vzdělávání vzniknout pro jednotlivé obory pracovní skupiny, které by pro jednotlivé typy škol připravily materiály pro jednotné přijímací i maturitní zkoušky. Dnes existují školní vzdělávací programy. V roce 1989 a dále chodily požadavky ze škol, že chtějí upravit jednotné osnovy. Jako poradní sbor ministerstva školství pro strojní průmyslovky jsme navrhli týdenní vyučovací plán s minimálním počtem hodin v týdnu a celkový počet hodin za ročník a za celé studium pro tak zvaný rozvolněný studijní plán, který když škola naplní, můžou si ještě říkat studijní obor strojírenství. Na návrh ředitele ve spolupráci s předmětovými komisemi mohly školy přidat hodiny i předměty. Toto by mělo být i dnes. Už na základní škole by to mělo fungovat, a to minimální jednotné osnovy pro každý ročník. Naopak by měly být jiné přijímačky a jiné maturity pro gymply a průmyslovky, na učňovském školství bych doporučoval mistrovské zkoušky… Na jednotné maturity, přijímačky a mistrovské zkoušky není zapotřebí hodně peněz. I když ve školství je peněz v zásadě dost, ale jsou špatně rozdělené a plýtvá se jimi. Byli jsme zvyklí řadu věcí dělati bez nároků na odměnu a to jen a hlavně pro dobro věci.
Utkvěla Vám v hlavě nějaká vzpomínka na Vaše vlastní studium, které třeba bylo v něčem odlišné od dnešního vyučování?
V roce 1956 jsem byl v prvním ročníku tehdy obnovené fakulty energetické. Měli jsme kruté podmínky, neměli jsme kde studovat. Učili jsme se ve Wilsoňáku (pozn.: dnes Biskupské gymnázium), měli jsme jen židle, každá byla jiná, stoly nebyly. Přednášel nám například matematiku profesor Brejcha, a to i když bylo uvnitř auly mínus devět stupňů (venku mínus 15 stupňů). Museli jsme počkat, až se trochu rozední, protože světlo nefungovalo a topení netopilo. Psali jsme si zápisky v kabátech, čepicích, šálách a rukavicích s ustřiženými prsty na aktovkách na kolenou. Chtěli jsme ale studovat. Nebyla žádná skripta, ani literatura a tak jsme si od přednášejících vypůjčili jejich přípravu, někteří kolegové měli známosti s děvčaty z ekonomických škol, které nám to přepsaly na strojích a my si tak vydali skripta. Za tehdejších vládnoucích poměrů to nebylo tak jednoduché. Ale udělali jsme to.
Pracujete s talentovanými žáky v soutěži Česká hlavička, v Středoškolské odborné činnosti, jako Sdružení pořádáte různé další akce pro nadané studenty. Proč se mladí lidé účastní těchto aktivit?
Každoročně Sdružení pořádá několik akcí. Letos to byl celostátní seminář v březnu Středoškolští talentovaní studenti-seminář SOČ pro studenty, v záři jsme pořádali týdenní Letní školu mladých talentů 2014, v říjnu jednodenní seminář společně s firmou ABB, spol. s.r.o. Brno – město vědy a techniky a v listopadu celostátní seminář Středoškolské soutěže a prezentace práce talentů IV. Neměli jsme jediný problém s drogami, kouřením, kázní a podobně. Vidíte u těch studentů zájem: „Konečně jsem se dostal do kolektivu lidí, kde nejsem bílá ovce“, to říkají v dotaznících. Letní škola měla dvě skupiny. První tvořili ti, co se mají zúčastnit v příštím roce soutěží v zahraničí. Druhá byli ti začínající a mírně pokročilí. Ti druzí se poznají se skupinou jedna, je to pro ně motivace. Někteří jezdí na letní školu a další námi pořádané akce i dvakrát, třikrát za sebou. V rámci Českých hlaviček ve spolupráci s Ústřední porotou, která funguje při celostátní přehlídce, nominujeme úspěšné práce do této soutěže. Návrhy na ocenění Učenou společností České republiky též provádíme v úzké spolupráci s Ústřední komisí SOČ. V obou těchto soutěžích a i v mezinárodních soutěžích jsou úspěšní studenti, co se zúčastnili námi pořádaných akcí. Po každé akci rozešleme všem účastníkům elektronicky anonymní dotazník a požádáme je o vyjádření k proběhlé akci a odpovědi na řadu otázek. Dle toho pak upravujeme další akce. O tom, že naše akce mají mezi studenty úspěch, svědčí to, že na každou připravovanou akci máme značný přebytek zájemců a vzhledem k finančním prostředkům musíme vždy mnoho přihlášek odmítnout. Ve zprávách za roční akce uvádíme na našich webových stránkách i citace z dotazníků od účastníků jednotlivých akcí. Zde často požadují, abychom naše akce i nadále pořádali, aby se mohli zúčastnit.
Co se děje s talentovanými žáky, když dospějí?
Dle mého názoru jedna třetina talentů zůstane v zahraničí, jedna třetina se ztratí přirozeným výběrem, jedna třetina by nám měla zůstat jako špička národa – ředitelé bank, továren, špičkoví manažeři a podobně – a o ty bychom se měli starat. To jsou ti, co by měli povznést naše hospodářství a morálku, včetně všech kladných vlastností a zabránit všem nešvarům, co náš život nyní provázejí. Jedině poctiví čestní lidé budou mít úspěchy. Jestli vás zajímá, co dělají vítězové prvních pěti ročníků České hlavičky, tak jeden je v USA na prestižní univerzitě, další je v Grenoblu na významném francouzském institutu, další tři studovali vysokou školu a při ní úspěšně podnikali.
Otázka na závěr: máte nějaké životní motto?
Mimo toho, že mluvím pravdu a jednám čestně tak jsem toho názoru, že člověk přišel na svět proto, aby dělal lidem dobře a ne aby dělal zle a lidem škodil.
Autor:
Ing Miloslav Hlaváček
Mgr Lenka Juřenová