Cesta k nastolení udržitelného způsobu života na vesnicích a ve společnosti celkově je v posilování vzájemné závislosti a spolupráce mezi lidmi a subjekty, včetně neziskovek a obecních samospráv. Právě kooperace totiž tvoří základ vesnické identity. Nejen o ní a o selském rozumu hovoří Ing. Jiří Pospíšil, zástupce neziskových organizací v komisi venkova, zemědělství a životního prostředí Rady Jihomoravského kraje. Léta působil jako předseda občanského sdružení PROCYON Letonice, v němž je stále aktivní.
Jak vypadá Vaše spolupráce s ostatními členy komise s ohledem na to, že jste stálý host za neziskový sektor bez hlasovacího práva?
Na úvod je třeba říci, jak jsem se stal stálým hostem komise rady JMK pro regionální rozvoj a zemědělství. Bylo to díky dosavadním aktivitám v našem občanském sdružení PROCYON Letonice, které mně přivedly na konference a semináře ANNO JMK, zabývající se komunitním a neformálním vzděláváním. Když se objevila nabídka stát se hostem komise jako zástupce ANNO, považoval jsem to za výbornou možnost využít ve prospěch nestátních neziskových organizací (NNO) svých 14 let zkušeností z rozvoje venkova jakožto bývalého manažera mikroregionů a místní akční skupiny (MAS) a 7leté praxe předsedy občanského sdružení.
A teď k otázce spolupráce s ostatními členy coby stálý host. Komise je složena z převážné většiny starosty obcí, kteří, jak jsem zjistil hned po prvních třech jednáních, nahlíží na NNO a jejich potřeby s velkou rezervou. Spolupráce při jednáních spočívá ve vzájemné výměně názorů, které však, jak jsem zmínil před chvílí, jsou v mnohém odlišné.
Jaká témata komise řeší?
Jak napovídá název naší komise, témata jsou zaměřena většinou na dotační programy pro rozvoj venkova, na podporu vinařů a včelařů, na podporu reprezentativních akcí typu Země živitelka, Oslavy dožínek, vinobraní… V komisi jsme seznamováni pracovníky Jihomoravského kraje, kteří administrují Program rozvoje venkova (PRV), o průběhu příprav programu, jeho realizaci a čerpání, stejně jako o Programu Vesnice roku, který je pořádaný každoročně ve spolupráci se spolkem pro obnovu venkova.
Můžete přicházet na jednání komise s vlastními tématy?
Jistě je to možné. Jen obsazení a zaměření témat je nastaveno většinově na obecní problematiku, kterou zpravidla řeší starostové bez nutnosti spolupráce s neziskovým sektorem. Protože toto cítím jako největší handicap a současně příležitost pro neziskové organizace, snažil jsem se navrhnout změnu pravidel v bodovém hodnocení Programu rozvoje venkova s cílem podpořit více ty projekty, které budou založeny na spolupráci více subjektů, zejména NNO. Reakce kolegů – starostů byly takové, že nic takového není potřeba, neboť v jejich obcích je to samozřejmost. Ze svého okolí mám ale rozdílné zkušenosti a jsem přesvědčen, že spolupráce a přirozené závislosti jednoho na druhém na vesnicích ubývá a já to vnímám jako ztrátu vesnické identity. Na jedné ze schůzí jsem se zajímal, jak a zda někdo hodnotil plnění předcházejících strategií rozvoje mikroregionů a MAS, které byly kofinancovány z prostředků Jihomoravského kraje a měly být nápomocny řízenému rozvoji venkova. Docela mne zarazila neurčitá odpověď se závěrem, že se zřejmě nikdo hodnocením nezabýval, ale už spouštíme další vlnu nových strategií, bez ponaučení se z minulých úspěchů či neúspěchů. To si naši předci na vesnicích dříve nedovolili, takhle mrhat prostředky a příležitostmi se poučit. To je proti zdravému rozumu.
Není to, co popisujete jako ztrátu vesnické identity, jen přirozeným vývojem vesnic a ostatně i měst v souladu s globalizací? Přece jen je teď řada věcí takříkajíc „na dosah ruky“, včetně přátel z druhého konce zeměkoule nebo supermarketu ve vedlejším městě otevřeném dlouho do noci. Jak by mohla spolupráce obcí a subjektů v ní působících tento trend zmenšující se vzájemné závislosti mezi lidmi zvrátit?
Tady bych rád navázal na předchozí text, který končím dalším a podle mne snad nejvýznamnějším znakem „vesnické identity“ – zdravým selským rozumem, předávaným na vesnicích z generace na generaci při společné mezigenerační práci, či svátečním odpočinku a zábavě. Tam byste se také dozvěděla, proč není dobré bezmyšlenkovitě přijímat vše, co máme na dosah ruky, i kdyby to bylo zadarmo. Je třeba si i v tomto globálním světě uvědomit, že v tom supermarketu sedí večer u pokladny matka od dětí, jejíž místo v té době má být u postýlky, kde má plnit mnohem důležitější „životní“ úkol – třebas ukolébavkou či vyprávěním pohádky vychovávat kvalitní budoucí generaci venkovanů tohoto státu a tak podněcovat a podporovat vzájemnost. No a jestliže by naše strategie řešily podobná skutečná témata pro venkov, tak tím by přispěly nejvíce ke změně současného chaotického a dlouhodobě neudržitelného trendu způsobu života.
Jak nakládáte s informacemi získanými v komisi?
O průběhu jednání a mém působení v komisi se snažím informovat ANNO ve zprávách o činnosti komise. Zatím se jednalo o tři zprávy.
Oslovují Vás zástupci neziskových organizací s otázkami nebo tématy vztahujícími se k jednání komise?
To se stává pouze ze strany pracovnice ANNO a za dosavadní období jednou ze strany zájemce o pomoc při využití dotace pro včelaře.
Proč se nedotazují ostatní?
Vycházím ze zkušenosti, že programy určené pro neziskové organizace jsou dostatečně popsány a dokladovány ve výzvách, a proto není třeba dalších informací. Naše komise a její program bohužel není pro neziskovky v současnosti nijak zvlášť atraktivní, i když by podle mě mohla a měla být a o to se budu dál snažit.
Je zastoupení v komisích výhodnější pro neziskový sektor, kraj, nebo pro obě strany?
Nevím jakou výhodnost máte na mysli. Výhodnost by měla být vždy oboustranná a tak si myslím, že to i v současnosti je. Celá Evropa se snaží, a v programových dokumentech pro následující období 2014–2020 je to zcela zřetelné, o větší zapojení partnerů do všech fází rozvoje, od přípravy dokumentů, přes vlastní realizaci až po jejich vzájemné hodnocení a ponaučení se z chyb. O to bychom se měli snažit i my v Jihomoravském kraji. Zde vidím velké rezervy na obcích a u jednotlivých neziskovek, zejména ve vzájemné nepřipravenosti spolupracovat a nést spoluzodpovědnost za rozvoj venkova.
Čím tyto rezervy podle Vás vznikly? Přehlížejí snad obce NNO, nebo proč neziskové organizace raději podnikají vlastní aktivity bez spolupráce s místní samosprávou?
Opět je to ve vztazích, komunikaci, (ne)závislosti a pohodlnosti. Mohu mluvit za území, které znám a kde jsem desítku let působil jako manažer venkova. Z mé zkušenosti vyplývá, že mezi akční a aktivní neziskovky, kterých znám dostatek, lze zařadit zejména ty, které byly od začátku nuceny se postavit na vlastní nohy bez podpory, či s minimální podporou samospráv. Opakem pak jsou neziskové subjekty, které kdysi před 25 lety tvořily součást tzv. „národní fronty“ byly a jsou zvyklé na masivní podporu samosprávy bez nutnosti shánění jiných zdrojů na život sdružení a nyní nejsou z pohodlnosti ochotny na sobě pracovat a změnit své struktury řízení pro nové podmínky. Nejsou připraveni být partnery rozvoje, nositeli projektů a zodpovědnými za svůj díl případného rozvoje obce. Bohužel se stává, že někdy ta aktivnější sdružení díky dosaženým výsledkům, jsou pak chápána paradoxně vedením samospráv jako jejich ohrožení a to brání v další spolupráci.
Jak vypadá Vaše spolupráce s ANNO JMK a dalšími institucemi a skupinami, které se věnují rozvoji venkova?
S ohledem na pracovní povinnosti a volební rok, se v posledním období mnohdy stalo, že jsem nestíhal a musel omlouvat svoji neúčast na některých jednáních komise či ANNO. Takže moje spolupráce za poslední rok směrem k ANNO se omezila pouze na účast na jednáních komise, zaslané zprávy a e-mailovou korespondenci při připomínkování Integrovaného regionálního operačního programu. Jinak v obci a okolí se dál snažím podporovat aktivní občany, starosty a sdružení. Velkou radost mám z obnovení objektu Orlovny v naší obci a rozvíjející se činnosti – cvičení dětí a rodin, taneční rejdění, rukodělné kurzy, divadélko v rámci přívesnického tábora…
Jaké jsou Vaše aktivity ve sdružení PROCYON Letonice?
V únoru letošního roku jsem po sedmi letech ve vedení sdružení předal pomyslný štafetový kolík společně s přenesením odpovědnosti za aktivity sdružení na nově zapojené spolupracovníky a začal se kromě plnění snů a přání rodiny také věnovat údržbě všeho, co jsme za uplynulé období vybudovali, nebo o co se staráme, a není toho málo – 2hektarový volnočasový areál s klubovnou, lezeckou stěnou, lanovkou, kolbištěm, turistickými odpočívadla a značení 30 km hipotrasy, stáje, tři koně, in-line dráha, ekoturistická odpočívka Jarmilka na okraji NPR Větrníky, křížky a boží muka…
Co Vás osobně vedlo a vede k aktivnímu působení v aktivitách rozvoje Letonic a jejich okolí?
V Letonicích jsem se narodil, zde mě také moji rodiče vychovali, učili pracovat a používat zdravý rozum. Teď je řada na mně.
Máte nějaké životní nebo pracovní motto, které Vás provází, nebo které se snažíte vštěpovat svým dětem či spolupracovníkům?
Je to staré dobré pravidlo mých předků: „modli se a pracuj“, takže se snažím být co platný a připraven odejít.
Autoři: Jiří Pospíšil, Lenka Juřenová